První chvíle na Trasinii
Průchod magickou branou byl snad až příliš obyčejný – bylo to jako projít z místnosti do místnosti normálními dveřmi.
Zatím jsi neměl ponětí, kde tě brána „vyplivla“. Rozhodně to ale nebylo venku. Kolem tebe panovala tma, jaká může být jen v podzemí.
Nahmatal jsi ve svém vaku louči a křesadla a zapálil oheň. První, co jsi z bájného ostrova Trasinia uviděl, byla kamenná zeď. Vlhká, z hrubě opracovaných kamenů, na některých místech pokryta plísní.
Rozhlédl ses kolem sebe. Za tebou zeď, vpravo zeď a vlevo volný prostor. Stál jsi tedy na konci nějaké podzemní chodby. Vydal ses jediným možným směrem a po čase jsi narazil na těžké dřevěné dveře. Kupodivu nebyly zamčené.
Otevřels je tak potichu, jak jen to šlo, a ocitl ses na tom posledním místě, kde by ses kdy ocitnout chtěl – ve vězení. Naštěstí na té správné straně mříží. Alespoň prozatím.
Rozhlížíš se kolem sebe. Rozsáhlé sklepení je tlustými mřížemi rozděleno na deset cel, mezi nimi vede chodba. Na jejím konci jsou další dveře. Něco ti říká, že tyhle otevřené nebudou.
V jedné z cel sedí jediný vězeň – špinavý, vyzáblý člověk v roztrhaných šatech. Je asi tak starý jako ty a sedí na slámě, kterou je vystlaná podlaha vězení.
Když tě uvidí, zvědavě přijde k mřížím.
„Hele, co ty jsi zač a kde ses tu vzal.“
„Jmenuji se Naren,“ odpověděls. „A ty jsi co? Zloděj?“
„Já? Kdepak. Na mě si jenom zasedla vrchnost, víš. Zdejší pan hrabě by z každého sedřel kůži. Mě umřel otec, matka má nemocný plíce a já abych se staral o ní a o prťavý sourozence. Myslíš, že při tomhle člověk zvládá platit daně?“
Anketa
Vyhledávání